Psaní básní

24. května 2009 v 17:35 | Aneta |  Básně
Alžběta měla už od dětských let ráda poezii - od svých deseti let psávala básničky a vedla si také deník. Lásku k poezii zřejmě zdědila po otci, jenž měl rovněž umělecké zájmy a sklony. Vévoda Max psal a uveřejňoval pod pseudonymem Phantasus po vzoru Heinricha Heina básně a nejrůznější satiry, čímž zcela překročil společenské normy, neboť sympatizovat s tímto básníkem, bylo v takzvaných lepších kruzích trestuhodné. Alžbětin sklon k poezii zesílil ve zralém věku. V osmdesátých letech napsala stovky básní s vyjádřeným úmyslem zajistit si jimi literární slávu. Za básnický vzor si zvolila Heinricha Heina. Tento německý génius, který zemřel v roce 1856 ji naprosto uchvátil. Alžbětino duchovní spříznění s Heinrichem Heinem vyústilo až v mánii, nazývala ho svým "mistrem" a sama sebe "učednicí". Horovala o něm, kde mohla a psala básně o všem a o každém: o kráse Rýna, o turistických výletech kolem Ischlu, o rodině, o svém milovaném Řecku... Literární úroveň jejích veršů však nedosahovala ani vzdáleně kvalit uctívaného mistra. Poskytují však hluboký pohled do složitého duševního života císařovny a mají i jistou historickou hodnotu.
Alžběta měla bujnou fantazii, namlouvala si, že dokáže komunikovat s mrtvým "mistrem" a snažila se mu ve všem podobat. Heine se stal jednou z hlavních součástí Alžbětina smyslu života. Když se stahovala do ústraní a spěchala do "říše snů", obracela se vždy ke svému "mistrovi" o pomoc a dokonce věřila, že je s ním ve spiritistickém kontaktu. Vše, co napsala, jí údajně diktoval.
Psala na Heina blouznivé ódy, například báseň z 6. března 1887:
"Mně vzlykot i jásot i pláč v duši zní,
dnes v noci Tvá duše se spojila s ní.
Tak upřímně, pevně se objaly obě,
Tys vroucně přitiskl duši mou k sobě.
Oplodnil si ji a učinil šťastnou,
ještě teď chvěje se vzpomínkou slastnou.
Ó, kéž by z ní rozkvetly, až přijde jí čas,
tak líbezné písně, jak Ty kdysi hráls!
Jak bych je hýčkala, potomky Tvé,
děti, Tvou duší odkojené."
Heinrich Heine jí natolik utkvěl v mysli, že její snění občas přecházelo až v halucinace. Své dceři Marii Valerii vylíčila do všech podrobností, jak se jí Heine zjevil. "... jednou večer, když už ležela a do ložnice dopadalo měsíční světlo, spatřila před sebou zřetelně básníkův profil, jak ho znala z obrazů, a měla přitom značně zvláštní, nepříjemný pocit, jako by jeho duše chtěla její vyrvat z těla."
Alžběta ale obdivovala kromě Heina i jiné autory, mezi její oblíbené patřili například Lord George Gordon Byron (mnoho Byronových básní přeložila do němčiny) nebo William Shakespeare. Její nejoblíbenější hrou vůbec byl Sen noci svatojánské a Alžběta se ztotožňovala s postavou královny víl Titanií. Tak sama sebe často označovala v básních, císař pak byl Oberon. Stejně jako Heine milovala Alžběta Řecko a učila se proto novořečtinu. Prostřídala mnoho učitelů, kteří s ní pěstovali konverzaci v tomto jazyce a i během chůze jí museli předčítat například Alžbětina oblíbeného autora Homéra. Investovala spoustu času do svého studia jazyků a překládala z originálu do novořečtiny například Shakespearova Hamleta, později také texty od Schopenhauera.
Alžběta rovněž obdivovala a přátelila se s rumunskou královnou Alžbětou, známou pod pseudonymem Carmen Sylva, která psala pohádky a poezii blouznivého stylu, jež ale narozdíl od Alžběty normálně zveřejňovala a sklízela s ní značné úspěchy.
Literární odkaz císařovny Alžběty obsahuje deník v básních zachycující blouznivě poetickou nebo cynickou formou každodenní události. Vznikal v leopoldinském traktu Hofburgu, kde byla zřízena vlastní tiskárna. Kníže Rudolf Liechtenstein a hrabě Hans Wilczek dohlíželi na tiskárnu v Hofburgu a směli nechat některé císařovniny básně dokonce vytisknout - samozřejmě při zachování naprosté anonymity. Hrabě Wilczek obýval ve Vídni rodinný palác v blízkosti Hofburgu. Mezi Hofburgem a Wilczekovým obydlím stál dům čelně obrácený k ulici Schauflergasse, v němž bydlela Ida von Ferenczy, císařovnina dvorní dáma. Bylo možno se k němu nepozorovaně dostat přímo z Hofburgu. Tam se císařovniny rukopisy kopírovali nejprve ručně, aby se autorka svým obecně známým písmem neprozradila. Opisem byla pověřena po dlouhý čas císařovnina oblíbená neteř Marie Larisch-Wallersee a její sestřenice Henny Peiczová.
Alžběta se cítila nepochopena všemi současníky a přestala se jimi zabývat. Své vášnivé básně věnovala "budoucím duším" od nichž očekávala víc než od lidí 19. století. Do kazety, která měla být po její smrti předána bratrovi Carlu Theodorovi, přiložila dopis:
"Milá budoucí duše! Předávám ti tyto spisy. Mistr mi je diktoval a také určil jejich účel, totiž že mají být uveřejněny 60 let od roku 1890, pro dobro politicky odsouzených a jejich příbuzných potřebujících pomoc. Protože za šedesát let bude na naší malé hvězdě stejně málo štěstí a míru, to znamená svobody, jako dnes. Snad na jiné hvězdě? Dnes Ti to nedokážu říct, možná až budeš číst tyto řádky - se srdečným pozdravem, neboť cítím, že jsi mi nakloněna, Titanie."
Nařídila, aby kazetu předali švýcarskému spolkovému prezidentovi. Ten ji pak směl otevřít a odevzdat básně veřejnosti. Alžběta zvolila Švýcarsko, protože měla k demokratickému státnímu zřízení větší důvěru než k monarchii. Alžbětina básnická činnost skončila po smrti korunního prince Rudolfa.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama