Květen 2009

Autoři

28. května 2009 v 11:33 | Aneta |  Muzikál Elisabeth
Autorem původního rakouského muzikálu paradoxně nejsou rakušané, ale Němec z Prahy, autor libreta Michael Kunze a hudební skladatel z Maďarska - Sylvester Levay. Režie původní vídeňské verze se ujal Harry Kupfer (také Neměc) a originální choreografii má na svědomí Denis Calahan (USA). Takže na rakouském muzikálu, který měl premiéru 3. září 1992 v Theater an der Wien (Divadlo na Vídeňce) v rakouské metropoli.

SYLVESTER LEVAY - HUDBA
Sylvester Levay se narodil 16. května 1945 v bývalé Jugoslávii, dnešním Srbsku. V roce 1972 se
přestěhoval do německého Mnichova, kde se poznal se svým uměleckým partnerem Michaelem Kunze. Od roku 1980 do roku 2000 žil v Hollywoodu a věnoval se psaní filmové hudby. Momentálně žije střídavě v Los Angeles, Mnichově a Vídni. Se ženou Monicou má dceru Alici a syna Sylvestra Juniora.
Napsal hudbu k několika seriálům a věnuje se hlavně muzikálům,společně s Michaelem Kunzem kromě Elisabeth napsal muzikál Hexen, hexen, Mozart, Rebecca a Marie Antoinette. Za svoji spolupráci s Michalem Kunzem na písni Fly, robin fly, získal cenu Grammy.




MICHAEL KUNZE - LIBRETO A TEXTY
Michael Kunze se narodil 9. litostopadu v Praze. Jeho rodina odešla do německa a Kunze vyrůstal v Mnichově. Během studia práv v 60. letech začal psát písňové texty pro různé německy mluvící zpěváky a skupiny. Měl ale úspěch i se svými anglickými texty. Následně se začal věnovat muzikálů, nejprve překladům z angličtiny do němčiny,přeložil například Jesus Christ Superstar, Evitu, Cats, muzikály Stephena Sondheima (např. Into the woods).Kromě toho je také autorem německých textů k muzikálu Dracula Karla Svobody.Kromě výše zmiňované spolupráce se Sylvestrem Levayem napsal i texty k muzikálu Tanz der Vampire. Se svojí manželkou Roswithou žije v Grunwaldu u Hamburgu v Německu a jeho žena také vlastní nakladatelství Edition Butterfly, které vydává libreta ke Kunzeho muzikálům.




Úvod

28. května 2009 v 11:24 | Aneta |  O blogu

Vítám Vás na svém blogu o císařovně Alžbětě zvané Sisi. Byla to velmi zvláštní žena, kolem které je dodnes spousta nevyřešených záhad a proto fascinuje tolik lidí, mezi nimi i mě. Doufám, že se Vám můj blog bude líbít.
Nedávám si za cíl výmýšlet nově něco, co už bylo několikrát napsáno. Nic nového už asi nevymyslím, ale ráda bych pouze shromažďovala informace týkající se Alžběty a popřípadě vyjádřila svůj vlastní názor na daný jev nebo problém. Proto se omlouvám za spoustu zkopírovaných článků. Zdroj budu u každého článku vždy zveřejňovat.
Zároveň mě prosím omluvte pokud se dopousím nějakých nepřesností nebo chyb. Nejsem žádný odborník, jen člověk se zájmem o historiii a zvláště o Alžbětu, všechno rozhodně nevím nebo si nejsem jistá. Proto bych byla také ráda, pokud byste nějakou chybu objevlili, abyste mě o ní informovali. Taky Vás asi budu často prosit, abyste mi pomohly například s identifikací postav na fotografii apod.
Vaše názory, dotazy a přípomínky k blogu můžete psát buď přímo do komentářů pod článkem, do návštěvní knihy nebo na můj e-mail: anetka180@seznam.cz.
A, prosím, omluvte pravopisné chyby!


Já, Sisi

25. května 2009 v 12:01 | Aneta |  Knihy

Podtitul: Poslední plavba Alžběty, císařovny rakouské
Autor: Agnès Michaux
Nakladatelství: Brána
Rok vydání: 2000
Počet stran: 120
Z francouzského originálu "Sissi une vie retrouvée" přeložila Jitka Matějů.

Anotace:
Na sklonku životní pouti, krátce před atentátem, kterému podlehla, píše císařovna během cesty na ostrov Korfu intimní deník, ve kterém vzpomíná na významné události svého života. V Alžbětině paměti vyvstávají před čtenářem sňatek s Františkem Josefem I., smrt jejich malé dcerušky, sešněrovaná atmosféra vídeňského dvora, sebevražda syna Rudolfa, tragický konec bratrance Ludvíka, bavorského krále, i umělecké a sportovní záliby ženy, proslulé krásou a tragikou osudu.


Můj názor:
Tato kniha je velmi zajímavě podaná ve formě deníkových záznamů. Nikde jsem nenašla, jestli je čerpáno skutečně z jejího deníku, ale myslím že je tato forma smyšlená, protože pokud vím, tak Alžběta si psala deník ve verších. Život Alžběty je vylíčen opět v jiné podobě než jsme zvyklí. Kniha se poněkud odlišuje jazykem a místy jsou vylíčeny Alžbětiny zvláštní představy.
Tuto knihu velmi doporučuji, není v ní sice nic nového co by se o Alžbětě nevědělo, ale zase to není strohý životopis přehlcený různými fakty, blíží se spíše k románu.


Jeden den v životě císařovny

24. května 2009 v 17:46 | Aneta |  Její krása

Kdo si to chce zkusit, nesmí chtít ráno vyspávat. Budík totiž zvonil už v šest. Ale potom rozhodně nebyla snídaně.

6:00 Následovala koupel - rozumí se, že chladná, kvůli prokrvení a péči o pleť. Pak masáž celého těla. To už uply­nuly dobré dvě hodiny.

8:00 Teď konečně nastal čas na skrovnou snídani: sklenička mléka, kousek ovoce, případně šálek čaje. Žádné žemle, máslo a marmeláda. A tvrdá práce na kráse pokraču­je: masky, vtírání olivového oleje a samozřejmě péče o vlasy.

8:30 Vlasy byly Sisina pýcha. A i bez mytí, které se provádělo jen jednou za tři týdny, ale zabralo celý den, trvala procedura česání každé ráno tři hodiny.

11:30 Ale co znamená "ráno"? Mezitím už uplynulo dopole­dne... Veličenstvo má pořád ještě na sobě župan. Teprve teď totiž přijde na řadu oblékání. Na to je nutno opět plánovat další tři hodiny - podle toho, co je v plánu na odpoledne. Rychleji to šlo, když Sisi oblékala jezdecký nebo lovecký kostým. Když měla mít róbu, trvalo to ještě déle. Jen na zašněrování slavného vosího pasu potřebovaly dvorní dámy ho­dinu, potom se Sisi dala do svých šatů zašít - to samozřejmě ně­jakou dobu trvalo. (Pro ty, které ji napodobí: je to skutečně spo­lehlivá metoda proti nežádoucím pokusům o sbližování ze strany mužského pohlaví!)

14:15 Ale císařský oběd trval jen několik minut: musel stačit šálek masového vývaru.

14:30 Potom se šlo do přírody a na řadě byla chůze. Sisi ne­provozovala to, čemu dnes říkáme jogging, ale její rychlý krok bychom mohli označit jako "walking". Přitom císa­řovna ostatně neposilovala jen sebe, ale do formy se ne­dobrovolně dostávaly i dvorní dámy, které vždycky mu­sely supět za ní.

17:00 Mezitím už bylo pět odpoledne - čas převléknout se na večeři. Když si komorné pospíšily, vybyla ještě hodinka ke hraní s dětmi...

19:00 ... než se v 19.00 šlo na rodinnou večeři. V případě, že se císařovna cítila dobře. Když ne, raději stolovala sama ve svých komnatách.

20:00 S jídlem, které Sisi beztak jen uždibovala, brzy skončila, potom většinou odešla se svou přítelkyní a dvorní dá­mou Idou Ferenczyovou, s níž si večer ještě chvíli poví­dala. Nejpozději v půl jedenácté se šlo spát. Ida Ferenczyová mezitím přítelkyni připravila do postele,

22:30 vykartáčovala jí dlouhé vlasy, připravila masku z jahod, která zůstala na obličeji celou noc, a namočila prostěradla, do kterých se Sisi přes noc balila, aby zabránila ochabnutí svalstva a celulitidě.

O sladkých snech však nemohla být řeč ani teď, protože Sisi rozhodně nespala v hedvábí a prachových peřinách, nýbrž na tvrdé železné posteli bez polštáře. A úniku nebylo ani o dovolené: postel vždycky cestovala s ní.


Psaní básní

24. května 2009 v 17:35 | Aneta |  Básně
Alžběta měla už od dětských let ráda poezii - od svých deseti let psávala básničky a vedla si také deník. Lásku k poezii zřejmě zdědila po otci, jenž měl rovněž umělecké zájmy a sklony. Vévoda Max psal a uveřejňoval pod pseudonymem Phantasus po vzoru Heinricha Heina básně a nejrůznější satiry, čímž zcela překročil společenské normy, neboť sympatizovat s tímto básníkem, bylo v takzvaných lepších kruzích trestuhodné. Alžbětin sklon k poezii zesílil ve zralém věku. V osmdesátých letech napsala stovky básní s vyjádřeným úmyslem zajistit si jimi literární slávu. Za básnický vzor si zvolila Heinricha Heina. Tento německý génius, který zemřel v roce 1856 ji naprosto uchvátil. Alžbětino duchovní spříznění s Heinrichem Heinem vyústilo až v mánii, nazývala ho svým "mistrem" a sama sebe "učednicí". Horovala o něm, kde mohla a psala básně o všem a o každém: o kráse Rýna, o turistických výletech kolem Ischlu, o rodině, o svém milovaném Řecku... Literární úroveň jejích veršů však nedosahovala ani vzdáleně kvalit uctívaného mistra. Poskytují však hluboký pohled do složitého duševního života císařovny a mají i jistou historickou hodnotu.
Alžběta měla bujnou fantazii, namlouvala si, že dokáže komunikovat s mrtvým "mistrem" a snažila se mu ve všem podobat. Heine se stal jednou z hlavních součástí Alžbětina smyslu života. Když se stahovala do ústraní a spěchala do "říše snů", obracela se vždy ke svému "mistrovi" o pomoc a dokonce věřila, že je s ním ve spiritistickém kontaktu. Vše, co napsala, jí údajně diktoval.
Psala na Heina blouznivé ódy, například báseň z 6. března 1887:
"Mně vzlykot i jásot i pláč v duši zní,
dnes v noci Tvá duše se spojila s ní.
Tak upřímně, pevně se objaly obě,
Tys vroucně přitiskl duši mou k sobě.
Oplodnil si ji a učinil šťastnou,
ještě teď chvěje se vzpomínkou slastnou.
Ó, kéž by z ní rozkvetly, až přijde jí čas,
tak líbezné písně, jak Ty kdysi hráls!
Jak bych je hýčkala, potomky Tvé,
děti, Tvou duší odkojené."
Heinrich Heine jí natolik utkvěl v mysli, že její snění občas přecházelo až v halucinace. Své dceři Marii Valerii vylíčila do všech podrobností, jak se jí Heine zjevil. "... jednou večer, když už ležela a do ložnice dopadalo měsíční světlo, spatřila před sebou zřetelně básníkův profil, jak ho znala z obrazů, a měla přitom značně zvláštní, nepříjemný pocit, jako by jeho duše chtěla její vyrvat z těla."
Alžběta ale obdivovala kromě Heina i jiné autory, mezi její oblíbené patřili například Lord George Gordon Byron (mnoho Byronových básní přeložila do němčiny) nebo William Shakespeare. Její nejoblíbenější hrou vůbec byl Sen noci svatojánské a Alžběta se ztotožňovala s postavou královny víl Titanií. Tak sama sebe často označovala v básních, císař pak byl Oberon. Stejně jako Heine milovala Alžběta Řecko a učila se proto novořečtinu. Prostřídala mnoho učitelů, kteří s ní pěstovali konverzaci v tomto jazyce a i během chůze jí museli předčítat například Alžbětina oblíbeného autora Homéra. Investovala spoustu času do svého studia jazyků a překládala z originálu do novořečtiny například Shakespearova Hamleta, později také texty od Schopenhauera.
Alžběta rovněž obdivovala a přátelila se s rumunskou královnou Alžbětou, známou pod pseudonymem Carmen Sylva, která psala pohádky a poezii blouznivého stylu, jež ale narozdíl od Alžběty normálně zveřejňovala a sklízela s ní značné úspěchy.
Literární odkaz císařovny Alžběty obsahuje deník v básních zachycující blouznivě poetickou nebo cynickou formou každodenní události. Vznikal v leopoldinském traktu Hofburgu, kde byla zřízena vlastní tiskárna. Kníže Rudolf Liechtenstein a hrabě Hans Wilczek dohlíželi na tiskárnu v Hofburgu a směli nechat některé císařovniny básně dokonce vytisknout - samozřejmě při zachování naprosté anonymity. Hrabě Wilczek obýval ve Vídni rodinný palác v blízkosti Hofburgu. Mezi Hofburgem a Wilczekovým obydlím stál dům čelně obrácený k ulici Schauflergasse, v němž bydlela Ida von Ferenczy, císařovnina dvorní dáma. Bylo možno se k němu nepozorovaně dostat přímo z Hofburgu. Tam se císařovniny rukopisy kopírovali nejprve ručně, aby se autorka svým obecně známým písmem neprozradila. Opisem byla pověřena po dlouhý čas císařovnina oblíbená neteř Marie Larisch-Wallersee a její sestřenice Henny Peiczová.
Alžběta se cítila nepochopena všemi současníky a přestala se jimi zabývat. Své vášnivé básně věnovala "budoucím duším" od nichž očekávala víc než od lidí 19. století. Do kazety, která měla být po její smrti předána bratrovi Carlu Theodorovi, přiložila dopis:
"Milá budoucí duše! Předávám ti tyto spisy. Mistr mi je diktoval a také určil jejich účel, totiž že mají být uveřejněny 60 let od roku 1890, pro dobro politicky odsouzených a jejich příbuzných potřebujících pomoc. Protože za šedesát let bude na naší malé hvězdě stejně málo štěstí a míru, to znamená svobody, jako dnes. Snad na jiné hvězdě? Dnes Ti to nedokážu říct, možná až budeš číst tyto řádky - se srdečným pozdravem, neboť cítím, že jsi mi nakloněna, Titanie."
Nařídila, aby kazetu předali švýcarskému spolkovému prezidentovi. Ten ji pak směl otevřít a odevzdat básně veřejnosti. Alžběta zvolila Švýcarsko, protože měla k demokratickému státnímu zřízení větší důvěru než k monarchii. Alžbětina básnická činnost skončila po smrti korunního prince Rudolfa.


Portréty vzniklé po smrti císařovny

24. května 2009 v 15:56 | Aneta |  Obrazy

Obraz od Julia Benczura (1899)
Budín, 23. října 1899: "... před 2. hodinou jsem jel k malíři Benczurovi, abych viděl obraz naší drahé zesnulé, který jsem objednal pro paní von Ferenczy. Krásně se podařil a rozhodně je to nejlepší portrét císařovny, jaký byl namalován. Je to překrásný obraz, postava je skvělá a tvář s mladistvými rysy je výstižná a je na ní příjemný výraz..." (František Josef - dopis Kateřině Schrattové)


Winterhalter - Alžběta s copy

24. května 2009 v 15:47 | Aneta |  Obrazy

Oblíbený portrét Františka Josefa - visel přímo nad jeho psacím stolem



Alžběta s rozpuštěnými vlasy - Winterhalter - 1864

24. května 2009 v 15:44 | Aneta |  Obrazy
      
  


Také jeden z mým nejoblíbenějších. Ano, je to kvůli rozpuštěným vlasům.
Zajímavé je, že obraz je jednou natočený doleva a podruhé doprava. Vím, že je to zrcadlově, ale bohužel nevím na jakou stranu má být natočený originál. Tipla bych napravo.


Základní údaje

24. května 2009 v 15:27 | Aneta |  František Josef I.

císař František Josef I.

Jméno: Franz Joseph Karl von Habsburk (František Josef Karel Habsburský)
Tituly: Jeho císařské a královské Apoštolské veličenstvo
z Boží vůle císař rakouský,
král český a uherský, lombardský a benátský, dalmatský, chorvatský, slavonský, haličský, vladimiřský a illyrský;
král jeruzalémský;
arcivévoda rakouský,
velkovévoda toskánský a krakovský;
vévoda lotrinský, salcburský, štyrský, korutanský, kraňský a bukovinsk;
velkokníže sedmihradský, markrabě moravský;
vévoda horno- a dolnoslezský, modenský, parmský, piacenzský a guastalský, osvětimský a zátorský, těšínský, furlanský, dubrovnický a zadarský;
knížecí hrabě habsburský, tyrolský, kyburský, goricijský a gradišťský;
kníže tridentský a
brixenský
markrabě horno- a dolnolužický a istrijský;
hrabě hohenembský, feldkirchský, břežnický, sonnenberský;
pán terstský, kotorský a na slovinském krajišti;
velkovévoda srbský atd.[1]
Narozen: 18.8.1830 v Schönbrunnu
Zemřel: 21.11.1916 v Schönbrunnu
Manželka: Alžběta Bavorská, císařovna rakouská, královna uherská a česká, vévodkyně v Bavorsku
Děti:
Žofie (1855-1857)
Gisela (1856-1932)
~ 1873 bavorský princ Leopold (1846-1930)
Rudolf (1858-1889)
~ 1881 belgická princezna Štěpánka (1864-1945)
Marie Valérie (1868-1924)
~ 1890 František Salvátor
Rodiče:František Karel Josef, arcivévoda rakouský
princezna Žofie Frederika Dorothea Vilemína Bavorská



Obsazení a data trvání

24. května 2009 v 11:36 | Aneta |  Muzikál Elisabeth

Originální verze, Vídeň

Premiéra: 3. září 1992
Derniéra: 25. duben 1998
Toto představení se hrálo na několik tzv. auflage /výměn prvního obsazení/
Premiéra:
Elisabeth: Pia Douwes
Der Tod (Death): Uwe Kröger
Lucheni: Ethan Freeman
Franz Joseph: Viktor Gernot
Rudolf: Andreas Bieber
Max: Wolfgang Pampel
Sophie: Else Ludwig
Ludovika/Frau Wolf: Christa Wettstein
V 6.té Auflage bylo obsazení: (4. září 1997)
Elisabeth: Maya Hakvoort/Patricia Nessy/Susa Meyer
Der Tod: Felix Martin/Heiko Stang
Lucheni: Thomas Borchert/Bruno Grassini
Franz Joseph: Leon van Leeuweberg/Ferdinand Hlebayna
Rudolf: Thomas Harke/Fritz Schmid
Ještě je známo starší obsazení z roku 1996 a právě z tohoto obsazení vznikla originální nahrávka - 2CD
Maya Hakvoort, Addo Kruizinga, Bruno Grassini, Leon van Leeuwenberg, Thomas Harke
Derniéra:
Elisabeth: Maya Hakvoort
Der Tod (Death): Felix Martin
Lucheni: Thomas Borchert
Franz Joseph: Leon van Leeuwenberg
Rudolf: Thomas Harke
Max: Reinhard Schulze
Sophie: Isabel Weicken
Ludovika/Frau Wolf: Susanne Altschul
Maďarsko -- specifické je tím, že se v srpnu 1996 konala premiéra v Szegedu, s obsazením:
Eliabeth: Monika Safar
Der Tod: Tamas Mester
Lucheni: Tamas Foldes
Sophie: Piroska Molnar
Franz Joseph: Sandor Sasvari
Rudolf: Gyorgy Szomor

Následně se hrálo v maďarské Miskolci, kde je známo, že se poprvé postavil na scénu Maté Kamarás jako Der Tod a Kata Janza jako Elisabeth. V roce 1998 se začalo hrát v Budapešti, kde se s přestávkami hraje dodnes
Maďarsko, Budapešť

Premiéra:
Elisabeth: Kata Janza
Der Tod (Death): Tamás Mester
Lucheni: Tamás Földés
Franz Joseph: Sándor Sasvári
Rudolf: György Szomor
Max: Péter Marik
Sophie: Piroska Molnár
Ludovika/Frau Wolf: Anikó Felföldi
Elisabeth Alternate: Mónika Sáfár
Der Tod Alternate: Szilveszter Szabó
další obsazení (2008)
Elisabeth: Bernadett Vagó
Der Tod: Maté Kamarás
Lucheni: Tamás Szarás
Franz Joseph: Adam Bálint
Rudolf: Dávid Szabó
Sophie: Veronika Nádasi
alternace: Elisabeth: Nikolett Furedi, Lilya Polák
Rudolf: Atilla Dolhai

Švédsko

30. září 1999 - 9. ledna 2000
Premiéra:
Elisabeth: Cecilie Nerfont Thorgersen
Der Tod (Death): Patrik Martinsson
Lucheni: Christer Nerfont
Franz Joseph: Björn Eduard
Rudolf: Martin Kagemark
Max: Kjell Kvarnevik
Sophie: Sylvia Härwell
Ludovika: Anna Wallin
Frau Wolf: Anna Brandt

Holandsko, Scheveningen

21. listopadu 1999 - 21. července 2001
Premiéra:
Elisabeth: Pia Douwes
Der Tod (Death): Stanley Burleson
Lucheni: Wim van den Driessche
Franz Joseph: Jeroen Phaff
Rudolf: Addo Kruizinga
Max: Nico Schaap
Sophie: Doris Baaten
Elisabeth Alternate: Ryan van den Akker
Derniéra:
Elisabeth: Maaike Widdershoven
Der Tod (Death): Stanley Burleson
Lucheni: Wim van den Driessche
Franz Joseph: Jeroen Phaff
Rudolf: Addo Kruizinga
Max: Nico Schaap
Sophie: Doris Baaten
Elisabeth Alternate: Marleen van der Loo

Essen, Německo

22. března 2001 - 28. června 2003
Premiéra:
Elisabeth: Pia Douwes
Der Tod (Death): Uwe Kröger
Lucheni: Carsten Lepper
Franz Joseph: Michael Shawn Lewis
Rudolf: Jesper Tydén
Max: Claus Dam
Sophie: Gabriele Ramm
Ludovika/Frau Wolf: Annika Bruhns
Elisabeth Alternate: Annika Bruhns
Derniéra:
Elisabeth: Maike Boerdam
Der Tod (Death): Uwe Kröger
Lucheni: Alex Melcher
Franz Joseph: André Bauer
Rudolf: Martin Pasching
Max: Kasper Holmboe
Sophie: Sabine Maria Reiß
Ludovika/Frau Wolf: Franziska Forster
Elisabeth Alternate: Kristin Hölck


Vídeň, revival cast

1. října 2003 - 4. prosince 2005
Premiéra:
Elisabeth: Maya Hakvoort
Der Tod (Death): Máté Kamarás
Lucheni: Serkan Kaya
Franz Joseph: André Bauer
Rudolf: Jesper Tydén
Max: Dennis Kozeluh
Sophie: Else Ludwig
Ludovika/Frau Wolf: Susanna Panzner
Elisabeth alternace: Ruth Kraus, Nadine Wimmer
Der Tod alternace: Rob Fowler
v další auflage si zahrál Rudolfa také Lukas Perman
Derniéra:
Elisabeth: Maya Hakvoort
Der Tod (Death): Máté Kamarás
Lucheni: Serkan Kaya
Franz Joseph: André Bauer
Rudolf: Fritz Schmid
Max: Dennis Kozeluh
Sophie: Else Ludwig
Ludovika/Frau Wolf: Luzia Nistler

Stuttgart, Německo

6. března 2005 - 17. září 2006
Premiéra:
Elisabeth: Maike Boerdam
Der Tod (Death): Olegg Vynnyk
Lucheni: Carsten Lepper
Franz Joseph: Ivar Helgason
Rudolf: Niko Gaik
Max: Michael Flöth
Sophie: Susan Rigvava-Dumas
Ludovika/Frau Wolf: Kaatje Dierks
Elisabeth Alternate: Karin Seyfried
Derniéra:
Elisabeth: Pia Douwes
Der Tod (Death): Olegg Vynnyk
Lucheni: Bruno Grassini
Franz Joseph: Ivar Helgason
Rudolf: Martin Pasching
Max: Michael Flöth
Sophie: Katherine Krueger
Ludovika/Frau Wolf: Caroline Sommer
Elisabeth Alternate: Karin Seyfried

Turku, Finsko

23. září 2005 - 30. prosince 2006
Premiéra/derniéra?
Elisabeth: Thérese Karlsson
Der Tod (Death): Mika Kujala
Lucheni: Ilkka Hämäläinen
Franz Joseph: Tomi Metsäketo
Rudolf: Tomi Varho
Max: Kari Lineri
Sophie: Kirsi Tarvainen
Hélčne/Gräfin Eszterhazy/Frau Wolf: Kristina Raudanen
Ludovika: Riitta Salminen

Thun, Švýcarsko

19. července - 30. srpna 2006
Premiéra/Derniéra?
Elisabeth: Willemijn Verkaik
Der Tod (Death): Christoph Goetten
Lucheni: Sergio-Maurice Vaglio
Franz Joseph: Jan-Martin Mächler
Rudolf: Nico Gaik
Elisabeth Alternate: Roberta Valentini

Japonsko, replika vídeňské verze


28. března - 30. dubna 2007 Osaka
7. května - 20. května 2007 Tokyo
Premiéra/Derniéra?:
Elisabeth: Maya Hakvoort
Der Tod (Death): Máté Kamarás
Lucheni: Bruno Grassini
Franz Joseph: Markus Pol
Rudolf: Lukas Perman
Max: Dennis Kozeluh
Sophie: Christa Wettstein
Ludovika/Frau Wolf: Caroline Sommer
Der Tod (Death) Cover/Ensemble: Martin Pasching
Elisabeth Cover/Ensemble: Maike Switzer,Ruth Kraus

Berlín, Německo, evropská tour

20. dubna - 28. září 2008
Premiéra:
Elisabeth: Pia Douwes
Der Tod (Death): Uwe Kröger
Lucheni: Bruno Grassini
Franz Joseph: Markus Pol
Rudolf: Oliver Arno
Max: Norbert Lamla
Sophie: Christa Wettstein
Ludovika/Frau Wolf: Maike Katrin Schmidt
Elisabeth Alternate: Annemieke van Dam
Derniéra:
Elisabeth: Annemieke van Dam
Der Tod (Death): Felix Martin
Lucheni: Bruno Grassini
Franz Joseph: Markus Pol
Rudolf: Oliver Arno
Max: Norbert Lamla
Sophie: Christa Wettstein
Ludovika/Frau Wolf: Maike Katrin Schmidt

Curych, Švýcarsko, evropská tour

17. říijna 2008 - 4. ledna 2009
Premiéra:
Elisabeth: Annemieke van Dam
Der Tod (Death): Felix Martin
Lucheni: Bruno Grassini
Franz Joseph: Markus Pol
Rudolf: Oliver Arno
Max: Norbert Lamla
Sophie: Christa Wettstein
Ludovika/Frau Wolf: Maike Katrin Schmidt


Synopse

24. května 2009 v 11:19 | Aneta |  Muzikál Elisabeth

Elisabeth - muzikál je jedním z prvních vele-úspěšných muzikálů vzniklých na území německy mluvících zemí.
Elisabeth, rakouský muzikál autorů Michaela Kunze a Sylvestera Levaye započal éru moderního německy mluvícího muzikálového divadla. Elisabeth, příběh rakouské císařovny Alžběty Bavorské (dále jen Elisabeth), manželky Františka Josefa I., se stala diváckým hitem po mnohá desetiletí. Premiéru si odbyla v roce 1992 na prknech Theater an der Wien v rakouské metropoli Vídeň.
Kunze, rodák z Prahy, zakomponoval do děje hlavně výrazný motiv Smrti, lásky Elisabeth. Protože Smrt jediný/á jí může rozumět. Motiv lásky Elisabeth ke Smrti byl výrazněji rozvit v japonských adaptacích, kterých vzniklo několik, nejznámější jsou tzv. Takarazuka productions. V těchto verzích byly přidány určité písně a dialogy.
Největší slávy ale Elisabeth dosáhla ve Vídni, kde se první verze hrála od roku 1992 do roku 1994, následně od roku 1996 do roku 2001 a poslední upravená verze od roku 2003 do prosince 2005.Vídeňská verze se velmi úspěšně hrála v němčině na japonském turné v Tokiu a Osace v roce 2007. Kromě Vídně se Elisabeth představila publiku s Německu, v Essenu a Stuttgartu, v maďarské Budapesti, Szegedu a Miskolc, ve Finsku, Švédsku, švýcarském Thunu, v Holandsku a samozřejmě v Japonsku. V současnosti /září 2008/ probíhá evropské turné, v rámci něhož se Elisabeth hrála v německém Berlíně a bude pokračovat do Švýcarska - Zurychu.
*v němčině má smrt mužský rod, proto zde bude Smrt jako postava prezentována v mužském rodě
Příběh začíná pomyslným soudem nad Luigim Luchenim, vrahem Elisabeth. Elisabeth je od mladých let vychovávána nedbale vůči svému postavení, chce žít ve svobodě a věnovat se svým koníčkům - četbě básní Heinricha Heina, psaní básní podle jehovzoru a jízdě na koni. Když spadne z cirkusové hrazdy, poprvé se setká se Smrtí. Smrt, v podobě krásného mladého muže se do Elisabeth zamiluje a nepřestane ji pronásledovat.
Elisabeth se v Ischlu seznámí s císařem Františkem Josefem a vezme si ho. Přízrak Smrti ji však neustále pronásleduje. Má špatný vztah s tchýní a zároveň tetou Žofií (dále jako Sophie). Ta ji odebere děti a vychovává je sama. Kvůli přísné výchově syna Rudolfa napíše Elisabeth ultimátum, na které František přistoupí a Rudolfova výchova se zmírní. Z Elisabeth se stává čím dál krásnější žena a Smrt ji tím více chce. Elisabeth je ale věrná Františkovi, který jí celý život věrně miluje.

Dojde k Rakousko-Uherskému vyrovnání a Elisabeth je v Maďarsku oslavována. Připadá si ale stále víc sama. Její syn Rudolf dospívá, ale ona nemá sílu se podílet na jeho výchově. Elisabeth stárne a objevují se nemoce. Její syn Rudolf s ní chce navázat bližší vztah, protože už dospěl, Elisabeth však dbá jen sama o sebe. Rudolf je Smrtí sveden k sebevraždě. Až pozdě si Elisabeth uvědomí, že ztratila syna. Chce zemřít, ale Smrt, který po ní celou dobu toužil už jí nechce. František stále Elisabeth miluje a chce při ní stát. Při výletě do Ženevy probodne Elisabeth italský anarchista Luigi Lucheni Elisabeth pilníkem a ona umírá. Nakonec se konečně setkává se Smrtí a konečně může být tím, kým chtěla.


Životopis

24. května 2009 v 10:45 | Aneta |  Životopis

Narodila se na Štědrý den 1837. Hodiny ukazovaly za dvě minuty třičtvrtě na jedenáct a děťátko, které v tento slavností den přivedla na svět Ludovika, choť vévody Maxe Bavorského, pokřtili jako Elisabeth Amalii Eugenii. Nic zvláštního, řekl by si jeden - další dcera v početné (za několik let desetičlené) rodině celkem bezvýznamného vévody! Tehdy ještě nikdo nemohl tušit, že děvče, které právě spatřilo světlo světa, se jednou stane rakouskou císařovnou, třebaže někteří pověrčiví lidé by mohli tvrdit, že to přeci bylo od první chvíle jasné (Sisi se narodila na Štědrý den, v neděli a navíc měla už při narození jeden zoubek - tak jako kdysi Napoleon).

Rodiče a sourozenci...
Na novou sestřičku se doma těšili dva její sourozenci - Ludvík (Louis) a Helena (Nené). Brzy přibyly ještě děti: Karel Theodor (Gackel), Marie, Mathilda (pro její pisklavý hlas jí říkali Spatz - Vrabčák), Žofie a Max Emanuel (Mapperl). Navzdory tvrzení tehdejších historiků však nebylo manželství Sisiných rodičů - Ludoviky a Maxe - rozhodně šťastné. Mladého vévodu do svatby nutil hlavně jeho dědeček, který nebyl zvyklý na nějaké odmlouvání, a Ludoviku její rodina, která si nechtěla připustit, že se princezna zamilovala do "obyčejného" muže. Pravidla manželství Max stanovil raději předem: Ludovice ještě před svatbou naznačil, že miluje jinou ženu a ji si nebere z vlastní vůle. Také se podle toho v budoucnu choval. Doma se ukázal jen jednou za čas a nejen na svých dalekých cestách, ale i doma, byl Ludovice věčně nevěrný. Není se ani čemu divit, že pak měla Ludovika raději své psy než manžela a zavírala se v pokojích s migrénami. Ostatně ze svých sester, kterých měla celkem devět, nedopadla zas až tak nejhůř. Její starší sestra Žofie (1805-1872) se provdala za arcivévodu Františka Karla, muže, poznamenaného stálými příbuzenskými svazky v Habsburském domě. Na druhou stranu Žofie měla celkem reálnou šanci stát se císařovnou, kdežto Ludovice zbyl jen její povedený manžel a oči pro pláč. Dětství strávili všichni sourozenci většinou na zámku Possenhofen u Starnberského jezera, který koupil vévoda Maxmilián v roce 1834 pro svou rodinu jako letní sídlo. Výchova všech dětí Maxe a Ludoviky byla velmi svobodomyslná, což bylo zcela v rozporu s tehdejšími zvyklostmi v šlechtických rodinách. Měl na tom zásluhu hlavně otec Maxmilián, který své děti zbožňoval a ony zbožňovaly jeho. Vždycky si dělal, co chtěl. Dodržoval snad jen jediné pravidlo: v době oběda si v komnatách dlouho povídal se svými dvěma nemanželskými dcerami a nesměl být nikým vyrušován. Byl často a rád se svými přáteli, většinou obyčejnými lidmi bez kapky šlechtické krve (protože hrál výborně na citeru, přezdívali mu "Citerový Max") a pil s nimi dlouho do noci. Také miloval cestování a psal básně, které sám vydával. Občas prý vynechal pár řádků a označil je za "cenzurní zásahy". Jeho způsoby se líbily málokomu z Habsburského domu, hlavně ne švagrové Žofii. Své dceři Sisi dokonce postavil v mnichovské rezidenci vlastní cirkus! Ze svých dětí chtěl mít v první řadě vynikající jezdce na koních. To se mu povedlo i v případě jeho nejmilejší dcery, která později hravě porážela i největší jezdecká esa na dostizích v Anglii. Sisi jako malá ráda plavala, lovila ryby a hrála si se selskými dětmi ze sousedství. Její výchova tedy nebyla moc přiměřená jejímu budoucímu postavení, což jí přineslo ve Vídni mnoho problémů.

Jen jeden ženich pro dvě nevěsty…
Pravým opakem své sestry byla nejstarší dcera vévody Maxe, Helena. I když ji se Sisi po celý život pojilo velké přátelství (a to i po nepříjemném zážitku z Ischlu), byly obě docela jiné. I dvorní dáma císařovny se v pozdějších letech vyjádřila že Helena "… je spíš karikaturou svých krásných sester". V době, kdy Sisi ještě nebyla ženou císaře, však platila za největší krásku rodiny právě Helena. Byla hezčí, vážnější a o poznání vzdělanější než Alžběta. A proto všechny překvapilo, a nejvíc Sisi, že si František Josef nevybral v Ischlu Nené ale Alžbětu. A nebýt jistého Richarda S., do kterého byla Sisi předtím zamilovaná, snad by ani do Ischlu nejela. Matka ji prý vzala s sebou jen proto, aby smutnou dceru nějakým způsobem rozptýlila a snad i potají doufala, že by ji mohla provdat za mladšího císařova bratra Karla Ludvíka. Celý plán se svatbou Heleny a Františka Josefa vymyslela arcivévodkyně Žofie, rázná a možná až příliš tvrdá žena, o které se za časů revoluce 1848 tvrdilo, že je jediným mužem u dvora. Postarala se o to, aby její švagr, slabomyslný Ferdinand abdikoval a poté přiměla i svého muže, aby se vzdal trůnu ve prospěch svého syna Františka Josefa. Hledání nevěsty pro mladého císaře ale nebyla záležitost rozhodně jednoduchá. Nejdřív padla volba na Sidonii, pruskou princeznu, ta se ale císaři nelíbila. Favoritka Františka Josefa, Maďarka Alžběta, měla jedinou vadu: pocházela z Uher. Od dob revoluce Žofie nenáviděla vše, co bylo maďarské, a proto se i tento návrh hned zamítl. Další byla na řadě Helena, císařova sestřenice.

Setkání v Ischlu...
První setkání snoubenců se mělo odehrát v letním sídle císařské rodiny, v lázních v Ischlu. Helena měla vyloženě smůlu. Několik dní před odjezdem jim zemřela teta a musely tedy držet smutek. Černé šaty ale (už tak vážné) Nené vůbec neslušely. Navíc zavazadla dorazila se zpozděním a Ludovika a její dcery se dostavily na osudové setkání s císařem v cestovních, a tudíž značně zaprášených šatech. Všechna pozornost se samozřejmě upnula na Helenu, která ale císaře evidentně nezaujala. Celou dobu se díval jen na Sisi. Ještě dlouho poté, co se rozloučili, básnil jen o "… své milé Sisi". "Nemyslíš, že Nené je chytrá a že má hezkou postavu?" snažila se, už v soukromí, ovlivnit arcivévodkyně Žofie názor svého syna. "No ano, trochu vážná, jistě pěkná, ale Sisi - ten půvab, ta dívčí, a přece sladká rozpustilost!" rozplýval se František Josef a bylo vidět, že se už nedá nic dělat. Na plese, pořádaném na oslavu císařových narozenin, František Josef požádal svého pobočníka aby si zatančil se Sisi. "… Tak se mi zdá, Výsosti, že jsem právě tančil se svou budoucí císařovnou". Všechno bylo jasné od první chvíle. Jen Sisi nic netušila. Když jí císař přinesl plnou náruč růží, nestačila se divit. Měla jistě rozporuplné pocity. Bylo jí líto sestry, ale na druhou stranu se jí císař líbil. Není divu, byl to velmi hezký, bohatý muž a navíc pozorný. Prostě sen všech dívek v monarchii. Svou "andělskou Sisi" miloval po celý život. Období zásnub nebylo pro Alžbětu snadné. Musela se učit mnoha jazykům, chování i etiketě, která pro ni byla španělskou vesnicí. I špatné zuby, kterých si jako první všimla arcivévodkyně Žofie, si musela lépe čistit. Byly její jedinou vadou na kráse, kterou v budoucnu dost neobratně schovávala. Ludovika v té době zaměstnávala všechny lepší krejčí a švadleny z Mnichova. Výbavu měla nachystanou jen starší Nené a na Sisi přitom nikdo nepomyslel. Většina dražších kusů z výbavy byl ale stejně dárek od Františka Josefa (největší radost prý měla Sisi z mluvícího papouška, kterého jí císař dal). Den svatby byl nakonec stanoven na 24. dubna 1854.

Svatba a první léta manželství...
Své "ano" si snoubenci řekli v augustiniánském kostele ve Vídni. První týdny manželství byly jako z pohádky. Když se ale arcivévodkyně Žofie začala plést do soukromého života mladých manželů, Sisi se to přirozeně nelíbilo. Co ale bylo nejhorší, císař se své ženy ani jedinkrát nezastal. Ve všem měla poslední slovo Sisina teta a zároveň tchyně. Sisi Žofii neměla ráda a stavěla se proti ní ve všem, i v otázce politiky, o kterou se zajímala jen málo. Žofie chtěla, aby se naučila česky, to ale Sisi nesplnila. Považovali ji proto za hloupou. Protože měla Sisi špatné zuby, snažila se je skrýt a neusmívala se. Na žádné fotce není vidět její úsměv a i tiše mluvila. Když se zeptala jednoho špatně sylšícího pána: "Máte děti?", odpověděl "Někdy", na otázku "Jste ženatý" nešťastník zakřičel "Čas od času".

Děti císaře a císařovny...
První dítě císařského páru se narodilo 5.3. 1855 a byla to dcera. Dostala jméno, jak jinak, Žofie. I v otázce její výchovy měla hlavní slovo babička. Dětský pokoj zařídila blízko svých komnat a malou Žofii, i následující dvě děti, vychovávala sama. To se Alžbětě samozřejme nelíbilo, ale císař byl vždycky na straně své matky. Jen jednou si prosadila svou: na cestu do Uher vzala s sebou dvouletou dceru Žofii. Bohužel, děvčátko onemocnělo a zemřelo. Po tomto otřesném zážitku výchovu druhé dcery, 15.7. 1856 narozené Gisely, raději přenechala Žofii. Dlouho očekávaný dědic trůnu, syn Rudolf, spatřil světlo světa dne 21.8. 1858. I Rudolfa vychovávala hlavně arcivévodkyně Žofie. Svou si Sisi prosadila až při výchově nejmilejší dcery Marie Valerie, narozené 24.4. 1868, "Uherského dítěte" nebo "Jedináčka". V té době už neměla arcivévodkyně skoro žádný vliv, také proto, že popravili jejího milovaného syna Maxmiliána v Mexiku a stáhla se do ústraní. Navíc tehdy už Alžběta nebyla ta nejistá dívka, nýbrž sebevědomá a trochu sebestředná žena. O malou Valerii se starala přímo svědomitě a ani na okamžik ji nespustila z dohledu. Stala se pro ni nejdůležitějším člověkem. Ohledně narození nejmladší dcery kolovalo mnoho pověstí. Například že jejím otcem je Gyula Andrássy, Sisin přítel a kdysi na smrt odsouzený revolucionář. To ale zřejmě není pravda, Marie Valerie byla něco jako "odměna" pro svého otce za to, že se nechal korunovat uherským králem a souhlasil s rakousko-uherským vyrovnáním, ke kterému Sisi císaře přemlouvala. Vztah ke starším dvěma dětem se ani s přibývajícími léty nezlepšil, zvláštní je, že i když si sama Sisi později stěžovala, že "… manželství je nesmyslné, jako patnáctileté dítě vás prodají, složíte přísahu, jíž nerozumíte, a pak toho třicet nebo ještě více let litujete...", provdala i ona Giselu ve věku šestnácti let. Prý se bála, že by pro nepříliš hezkou dívku už později ženicha nenašla. Jednou z největších životních tragédií pro ni byla smrt syna Rudolfa, který se zastřelil společně se svou mladou milenkou Mary Vetserovou na zámku Mayerling. Rudolf byl velmi citlivé dítě, jeho otec však z něho chtěl mít především vojáka. Tvrdá výchova generálmajora Leopolda Gondrecourta, který chlapce například ze spánku budil výstřely z pistole, se na něm hodně podepsala. Zasáhla až Sisi, která dala císaři ultimátum - buď odejde Gondrecourt, nebo ona. Gondrecourt tedy dostal výpověď a výchovy následníka trůnu se ujal laskavý hrabě Latour. Rudolf se zajímal o ornitologii (jeho přítelem byl i Alfred Brehm) a napsal několik knih, především však působil tajně jako novinář v liberálním listu "Neues Wiener Tagblatt". Stejně jako Sisi, ani on nevěřil v monarchii. Uzavřel nešťastné manžeství se Stefanií Belgickou (jejich jediné dítě, dcera Erzsi se proslavila jako "Rudá arcivévodkyně", protože působila v komunistické straně), a měl spory s otcem, který ho dokonce nechal sledovat. Příčinu smrti korunního prince se vídeňský dvůr nejdříve snažil utajit, nakonec však musel s pravdou ven. Sisi, která kdysi tak moc dbala o módu, od té doby chodila výhradně v černých šatech.

Kult krásy...
Co se týče Sisiny proslulé krásy, rozvíjela se velmi pomalu. Až v šedesátých letech se o císařovně mohlo mluvit jako o "nejkrásnější ženě na světě". Díky obrazům, které namaloval v polovině šedesátých let Winterhalter, se její kráse dostalo světové proslulosti. Také si na ní hodně zakládala. Jako jedna z prvních věřila, že sport napomáhá dobré postavě, podnikala mnohahodinové vycházky. Málokdo ale stačil jejímu tempu, byl to spíš poloviční běh. V Hofburgu si navíc nechala postavit tělocvičnu, což bylo častým námětem rozhovorů a pomluv. V 19. století bylo povoleno pouze jezdectví nebo plavání, proto se hodně lidí pozastavilo nad touto zálibou. Její způsob života ale nebyl, navzdory tomu že dost sportovala, moc zdravý. Jedla málo, a když už, tak ve velkém množství jen vejce, a trápila své tělo mnoha odtučňovacími kúrami. I císař měl o její zdraví v pozdějším věku vážné obavy. Sisi sice jedla hodně a velmi ráda, ovšem jen pokud měla ty správné společníky, tedy rodinu z Possenhofenu. Když tomu tak nebylo, živila se celé týdny třeba jen ovocem nebo šťávou z několika kilogramů masa. Když jednoho dne císař čekal na svou ženu v předpokoji a zahlédl láhev s červenou tekutinou, zeptal se, co to je. Dostalo se mu odpovědi, že je to šťáva z masa, kterou bude císařovna dnes pít. František Josef se zhnuseně otřásl a vykřikl: "Strašné!". V pase měla císařovna mnohdy jen 48 centimetrů a nikdy nepřekročila váhu padesáti kilogramů, a to při výšce 172 centimetrů. Když císař Napoleon III. zavítal se svou ženou Evženií do Vídně, všichni hodnotili krásu obou císařoven. Jistému pobočníkovi prý Sisi přikázala, aby nikoho nepouštěl do jejích pokojů, a zmizela i s Evženií v komnatách. Když přišel císař Napoleon III. a dožadoval se vstupu ke své manželce, šel se pobočník zeptat, zda platí nařízení i pro císaře. Zpoza pootevřených dveří uviděl obě císařovny, jak si metrem poměřují lýtka - ta nejkrásnější lýtka, která kdy viděl. Vyšla z toho zřejmě lépe Alžběta, která byla přeci jen o mnoho let mladší než Evženie. Velkou pozornost Sisi věnovala svým vlasům. Měla je dlouhé až na zem a považovala je za "korunu svého půvabu". Nejoblíbenější kadeřnici našla ve vídeňském Hofburgtheatru, kde si všimla krásných účesů hereček. Kadeřnice se jmenovala Fanny Angererová (provdaná Feifaliková) a byla opravdu mistryní účesů. Dokonce zvládala Sisiny nálady a na hlavě ji tvořila přímo umělecká díla. V zemích, kde Alžbětu zas až tak dobře neznali, ji i zastupovala, čímž se císařovna skvěle bavila. Do Vídně se sjíždělo mnoho lidí jen aby císařovnu vidělo. Ta však byla většinou na cestách. V Benátkách si dokonce založila Album krásek, sbírala do něj fotografie všech krásných žen. Své reprezentační povinnosti Alžběta zanedbávala a byla proto ve Vídni často kritizována. Nahrazovala ji kněžna Paulina Metternichová, blízká přítelkyně císařovny Evženie, kterou však Sisi neměla ráda. Zastupovala císařovnu na dobročinných akcích, ale nikdo přitom nevěděl, že Sisi se také zajímá o chudé a nemocné. Občas chodila v přestrojení a bez ohlášení po nemocnicích (její zvláštní zálibou byly blázince, jeden takový si dokonce přála od císaře k narozeninám) a ptala se pacientů, jak se jim daří, a osobně kontrolovala kvalitu jídla, které jim dávali.

Erzsébet Királyné...
Maďaři Sisi učarovali brzy po jejím příchodu ke dvoru. Mezi její první uherské přátele z prvního pobytu na Madeiře patřil hrabě Imre Hunyady a jeho sestra Lily, provdaná Walterskirchenová. Imre se do císařovny zamiloval a snad to byl právě on, díky nemuž získala Alžběta své sebevědomí, které v prvních letech ve Vídni postrádala. Lily byla zase její nejlepší přítelkyně a dvorní dáma. Dvorní dámy si v následujících letech vybírala výhradně mezi Maďarkami, jmenujme třeba Marii Festeticsovou, Irmu Sztárayovou a hlavně Idu Ferenczyovou. Ta byla císařovninou důvěrnicí a předčitatelkou od šedesátých let a říkalo se, že má na Sisi až přílišný vliv. Alžbětin prvotní zájem o Uhersko zřejmě pramenil z nelibosti arcivévodkyně Žofie k Maďarům. Je známo, že každou svou činnost Sisi přeháněla (ať jsou to diety, péče o svou krásu, několikahodinové pochody ve vražedném tempu, obdivování Heinricha Heineho) a tak tomu bylo i s Maďarskem. Se svým nejlepším přítelem, Gyulou Andrássym (roku 1848 byl odsouzen k trestu smrti, později dostal milost a nakonec se stal ministerským předsedou) přesvědčila císaře o tom, aby souhlasil s rakousko-uherským vyrovnáním a nechal se korunovat na uherského krále. Maďaři, kteří své královně tehdy darovali zámek Gödöllö, ji dodnes považují za svou národní královnu. Alžběta mluvila se svou rodinou výhradně Maďarsky.

Nemoc jako záminka k cestování...
V prvních letech manželství používala císařovna jako záminku pro cestování nemoc (Madeira, Korfu, Mallorka), později se jednoduše sebrala a odjela. Její manžel byl z toho nešťastný, ale nic nenadělal. Sisi byla dobrodruh, úplně po svém otci. Podnikala daleké cesty i po rozbouřeném moři, kdy se nechala za velké bouře přivázat k palubě, aby "…na vlastní kůži poznala opravdový živel". Nikdy dlouho nevydržela na jednom místě. František Josef jí nechal na ostrově Korfu postavit zámek, který pojmenovala po svém oblíbeném hrdinovi z řeckých bájí - Achilleion, ale jakmile byly všechny úpravy hotové a zámek zařízený, přestala o něj jevit zájem. Co se týče cestování, bylo vždycky velmi náročné. Sisi s sebou do ciziny vozila všechno možné, nejlepší krávy kvůli dobrému mléku nevyjímaje.

Mistr Heinrich Heine a král Ludvík...
Alžběta napsala mnoho set básní, ve kterých zaznamenávala všední události jako do deníku. Básně začala psát pravděpodobně už v dětských letech a vydrželo jí to až do smrti. Jejím celoživotním vzorem byl tehdy trochu zatracovaný básník Heinrich Heine. Stal se doslova její modlou, snažila se s ním navázat kontakt za pomoci spiritismu, dala mu v Achilleionu postavit pomník. Psala básně podle jeho vzoru a tvrdila, že při psaní jí vede ruku právě on a diktuje jí verše. Sisi rovněž obdivovala rumunskou královnu Alžbětu, známou jako Carmen Sylvu, která psala pohádky a básně. Alžběta ale obdivovala i jiné autory, třeba Williama Shakespeara. Její nejoblíbenější hrou vůbec byl Sen noci svatojánské a Sisi se ztotožňovala s postavou královny víl - Titanií. Tak sama sebe často označovala v básních, císař pak byl Oberon. Dalším mužem, který sehrál v jejím životě důležitou roli, byl bratrance Ludvík II, král bavorský. Cítila se s ním duchovně spřízněna a on ji velmi obdivoval. Měl si brát její sestru Žofii (později provdanou Alenconovou, zasnoubení však bylo zrušeno - Ludvík byl homosexuál) a proslul svými výstřelky. Zbláznil se, stejně jako jeho bratr Otto, a za podivných okolností se utopil i se svým lékařem ve Starnberském jezeře…

Poslední léta a cesta do Ženevy...
Sisi milovala koně a ještě raději jezdila do Anglie na závody. Ze začátku se jejím průvodcem stal Bay Middleton, smyšleně označovaný často za jejího milence. I když nebyl zpočátku nadšený z toho, že se musí starat o nějakou císařovnu, stali se z nich velcí přátelé. Alžběta utrácela za koně velké peníze, nicméně tato její velká záliba skončila někdy v době, kdy ošklivě spadla z koně a kdy se Bay oženil. Vztah císařského páru byl v posledních letech o něco lepší než dříve. Ať to zní jakkoli neuvěřitelně, Sisi svému manželovi dokonce "dohodila" milenku. Byla jí herečka Burgtheatru Kateřina Schrattová, provdaná za pana Nikolase von Kiss. S manželem, se kterým měla syna, dlouho nežila. Císaři se zalíbila. Zpozorovala to i Sisi, která, plná výčitek že svého manžela zanedbává, Schrattovou s Františkem Josefem seznámila. Stali se z nich přátelé a snad i milenci. Kateřina, která v mnohém Alžbětu napodobovala, od císaře dostávala drahé šperky a platil za ní i dluhy v casinech, která ráda navštěvovala. Občas se tvrdí, že se po císařovnině smrti stala jeho druhou ženou. Nicméně jistě nebyla jedinou milenkou v životě císaře, jménem však známe pouze ji a Annu Nahowskou. S tou se František Josef seznámil dlouho před Kateřinou a pravděpodobně se stal otcem její dcery Heleny - pozdější manželky skladatele Albana Berga. Poslední cesta císařovny směřovala do Ženevy, kam přijel i italský anarchista Lucheni. Původně měl naplánován atentát na prince z rodu Orleáns, ten ale nakonec nepřijel, a tak si Luigi Lucheni vybral za oběť císařovnu. Ráno si ještě Sisi v klidu vypila svou sklenici mléka, dopoledne utrácela peníze na nákupech. Císařovna měla v plánu cestovat parníkem do Caux. Mezi hotelem Beau Rivage, kde se Sisi ubytovala pod pseudonymem hraběnka von Hohenembs, a přístavem však čekal Lucheni. 10. 9. 1898, krátce po poledni, byla císařovna probodnuta pilníkem. Zpočátku své zranění ani nezpozorovala, myslela si, že jí chtěl ukrást hodinky. Ještě dokráčela na palubu lodi, kde se ale zhroutila a přivolaný lékař mohl konstatovat už jen smrt. Císař František Josef přijal zprávu o její smrti se slovy "…Vy nevíte, jak jsem tu ženu miloval…"


Ve zkratce

23. května 2009 v 14:48 | Aneta |  Životopis
Narozena: 24. prosince 1837 v Mnichově
Celé jméno: Alžběta Amálie Evženie Wittelsbachová
Rodiče: Maxmilián, vévoda bavorský, a Ludovika, princezna bavorská
Sourozenci: Ludvík, Helena, Karel Theodor, Marie, Mathilda, Žofie a Max Emanuel
Provdána: roku 1854 za rakouského císaře Františka Josefa I.
Děti: Žofie (1855-1857), Gisela (1856-1832), Rudolf (1858-1889) a Marie Valerie (1868-1924)
Oblíbení spisovatelé: Heinrich Heine, Lord Byron, William Shakespeare, Homér
Zemřela: 10. září 1898 v Ženevě, zavražděna italským anarchistou

- císařovna Alžběta byla známá pod přezdívkou Sisi, sama sebe však většinou nazývala Titanií - podle postavy z Shakespearovy hry Sen noci svatojánské.